Holuby - Rôzne druhy

Vítame Vás na Našej stránke !

Stavák


Starwický (chocholatý) stavák


Jedním z nejbližších příbuzných našeho českého staváka je starwický chocholatý stavák, který má domov ve Slezsku. Podle městečka Starwitz, v jehož okolí zřejmě vznikl, dostal současný název, používaný v německé holubářské terminologii. V SRN má název Starwitzer Flügelsteller, v Polsku hornoslezský voláč. U nás jsou používány názvy starvický nebo chocholatý stavák, ve Slezsku na obou stranách česko-polské hranice se v holubářské hantýrce používá hovorově název „štajf“.

K dnešní dokonalosti, co se týká tělesných tvarů a volatosti, byl došlechtěn v 70. a 80. letech v SRN, zejména na území bývalé NDR v okolí měst Halle a Zwebendorf.


• 1,0 starwický chocholatý stavák modrý bezpruhý

U nás byl starvický stavák chován už před válkou v moravské části Slezska kolem polských hranic a válku přežilo jen několik chovů. Dál byl chován téměř v „ilegalitě“ několika vytrvalci, vzhledem k tomu, že toto plemeno nebylo uvedeno ještě ani v předposledním vzorníku z r. 1974! První zásadní článek o tomto zajímavém stavěcím voláči jsem uveřejnil v lednu 1987 i s popisem plemenných znaků.
Odlišná byla situace v Polsku, kde považují tohoto holuba za jedno ze stěžejních národních plemen ze slezského regionu. Tam také „štajf“ zastával až do nedávna podobnou roli, jako český stavák v prvních dvou třetinách minulého století na českém venkově. To znamená, že to byl (a mnohdy ještě je) polařící, temperamentní voláč s dobrou užitkovostí a dobrými letovými vlastnostmi.


• 0,1 starwický chocholatý stavák modrý bezpruhý

Ve 20. století a ve druhé polovině století devatenáctého však staří němečtí autoři většinou nepoužívali současné pojmenování. Ve starší literatuře byl často uváděn jako kladský voláč, chocholatý štajgr nebo chocholatý tleskač, podle výrazné široké lasturovité chocholky a bušení křídly za letu. Jeden z prvních kusých popisů je z roku 1869 od Neumeistera, který ho nazval „rakouským tleskačem“ – jako „něco mezi německým a holandským voláčem“. Vyskytoval se údajně jen celobarevný, ve velmi lesklých barvách černé, žluté, modré a bílé. Červená byla v tomto soupisu opomenuta zřejmě omylem. Další autor Dürigen již v roce 1886 zdůrazňoval spojitost mezi starwickými staváky a štajgry. Ve své domovině byl údajně dosti početný do dvacátých let minulého století, později začal ustupovat jiným voláčům.


• 1,0 chocholatý stavák modrý bělouš

První vzorník byl uveřejněn až v roce 1925 v německém „Tauben-Züchter“, první speciální klub byl založen na území bývalé NDR až v roce 1963. Do té doby byli chovatelé tohoto voláče členy klubu slezských voláčů. Na speciálkách, po založení klubu, bývalo v NDR vystavováno 250 až 300 kusů starwických staváků v mnoha rázech, zejména celobarevní a pruhoví, méně sedlatí a bělohrotí. Němci už v minulosti kladli hlavní důraz na volatost, postavu a tvar lasturovité chocholky.


• 1,0 chocholatý stavák červenopruhý

Hlavním důvodem oblíbenosti tohoto plemene v minulosti ve Slezsku, mimo jeho exteriér, byly jeho letové vlastnosti a chování, které byly obdobné, jako u původních českých staváků. Už Neumeister kdysi popsal „daleko slyšitelné tleskání křídly“ u těchto holubů. Navíc je toto plemeno velmi vhodné na venkovské dvory, je velmi plodné a dobře odchovává holoubata. Je také velmi temperamentní. Všechny tyto původní dobré vlastnosti (včetně polaření) velmi utrpěly v poslední čtvrtině minulého století na německém území, kde toto plemeno prošlo „modernizací“ – křížením zejména se štajgry a změnilo se v SRN na výstavního voliérového voláče. Proto je dnes zřetelný rozdíl v tělesných tvarech, postoji a volatosti mezi holuby ze SRN a holuby polskými a našimi. Je to obdoba situace mezi českým stavákem a stavákem „modernizovaným“ v Bavorsku brněnskými voláči. V obou případech je na místě diskuse, zda se nejedná o dvě, dnes už odlišná plemena. A to nejen exteriérem, ale i specifickým chováním a vlastnostmi.
Chocholatý stavák je štíhlý voláč s hruškovitou volatostí na horní hranici velikosti středního voláče (do 42 cm). Přední partie těla je delší než zadní v poměru 3 : 2. Důležitým znakem je tvar a nasazení chocholky. Je široká, lasturovitá, a po stranách je zakončena jemnými postranními růžicemi. Chocholka je poměrně vysoko nasazená, nízké nasazení je považováno za vadu a holubovi nesluší.


• 1,0 chocholatý stavák červený bělohrotý

Oči jsou perlové u všech rázů, kromě sedlatých, ti mají oči tmavé. Tmavé oči měli také původní bílí, kteří se ještě vyskytují v polských chovech, ale tito holubi už pomalu mizejí. Zajímavostí je, že na poslední německé speciálce se tmavoocí bílí objevili v kategorii AOC (jako novošlechtění). Duhovka je téměř čistě bílá, u běloušů se nepatrné prokrvení okraje duhovky nepovažuje za vadu.
Zobák je požadován světlý, kromě modrých pruhových, bezpruhých a kapratých, červeně plavých a modrých a červených běloušů. Asi by nebyl problém vyšlechtit i modré se světlým zobákem, v mém chovu se to při křížení podařilo celkem nahodile, bez tohoto záměru, u tří kusů modrých černopruhých. Je to ovšem především otázka vzorníku a my nejsme zemí původu.


• 1,0 mladý chocholatý stavák modrý černopruhý

Na výstavách v Polsku je ještě k vidění celá řada „štajfů“ původních tvarů a šlechtění, ale je zde patrná snaha importem ze SRN holuba rovněž „modernizovat“. Původní holubi byli na nižší noze, s delším křídlem a ocasem a tím byla prodloužená celá zadní partie holuba („za nohama“). Podobná je i snaha v naší části Slezska. Je ovšem nutno postupovat opatrně, aby nezmizely i původní typické vlastnosti tohoto plemene – stavění, tlučení křídly, orlování a temperament. Z minulé speciálky jsem si přivezl do chovu mladou špičkovou holubici od předsedy německého klubu, která převyšuje výškou i moje samce a na výstavách by dostávala špičkové ocenění. Ovšem její flegmatické chování a způsob chůze spíše připomíná anglického voláče, než staváka! Také u krmení je o 2 minuty později, než ostatní holubi a přesto, že 4x nasedla, neodchovala ještě jediné holoubě! Extrémní volatost u holubic všech plemen voláčů vede ke zhoršené reprodukci, což je nežádoucí. Za správnou cestu považuji regenerační křížení u E. Cygana, který křížením s vhodnými českými staváky podstatně zlepšil barvu i lesk, aniž zanikly původní vlastnosti.
Současný tlak na to, abychom tvarově přizpůsobili naše středoevropská plemena voláčů estetice pohledu západoevropských chovatelů voláčů (tedy plemen s převážně kulovitou volatostí) ohrožuje už i samotnou existenci některých původních plemen (např. moravský bělohlávek apod.). Zároveň je to i neúspěch naší holubářské diplomacie posledních tří desetiletí. Není se ani co divit, protože nás v uplynulých letech „zastupovali“ vlastně vždy chovatelé nevolatých plemen holubů!
Chocholatý stavák má celou řadu dobrých vlastností a je jen škoda, že je u nás, mimo slezský region, stále ještě opomíjen. Změnit tuto situaci je hlavním úkolem jeho nového klubu chovatelů.